SLOVO BOŽÍ A EVANGELIZACE MLÁDEŽE
Příspěvek Pascuala Cháveze
na synodu o Božím slově
Můj příspěvek se vztahuje k 53.
odstavci Instrumentum laboris, kde se tvrdí, že „církev považuje za nezbytné,
aby věřící měli široký přístup k Písmu svatému“ (DV 22). Toto je „dnes
neodmyslitelná součást pro misijní poslání. […] K tomuto cíli je nutné […]
probudit biblické hnutí mezi laiky… se zvláštní pozorností k mládeži“. Konkrétně
bych se chtěl zaměřit na to jak dnes přiblížit Boží slovo světu mladých.
Abych odpověděl na otázku Instrumenta
laboris „jak lze dojít od života k textu a od textu k životu“, nebo „jak
číst Bibli životem a život Biblí“ (IL 22e) v evangelizaci mladých lidí,
použiji vyprávění o Emauzích, „vzorový model setkání věří-cího s vtěleným
Slovem (srov. Lk 24,13-15)“ (IL 26b).
Tím, že je vyprávění o Emauzích
zaměřeno na prožití velikonoční zkušenosti, popisuje cíl, ke kterému
musí věřící dospět, a současně načrtává cestu, metodu, jak cíle
dosáhnout. Epizoda, kronika minulé události vysvětluje kráčení směrem k víře a
společenství a popisuje etapy a náplň těch-to kroků, které jsou stále aktuální.
Lukášovo vyprávění nám nabízí přesný itinerář evangelizace, kde se říká,
kdo (Ježíš prostřednictvím svého slova) a jak (tím, že kráčí
společně) evangelizuje.
1. Cíl
evangelizace: setkat se s Ježíšem a odkrýt život a svědectví v církvi
Vyprávění začíná zmínkou o
odchodu dvou Ježíšových učedníků z Jeruzaléma. Zklamaní z toho, co se přihodilo
již před třemi dny, opouštějí společenství, v němž však jsou někteří, kteří začali
říkat, že prý Pána viděli živého. Tito dva učedníci ne-mohou uvěřit řečem žen
(Lk 24,22-23; Mk 16,11). Teprve na konci cesty, až uvidí Ježíše opakovat jeho
gesto lámání a rozdí-lení požehnaného chleba, ho rozpoznají, a když se jim
ztratí z očí, ihned se vracejí do společenství: neočekávaným závěrem cesty do
Emauz bylo znovu nalezení místa ve společenství učedníků v Jeruzalémě. Vzkříšený
s nimi nezůstal a oni nemohli zůstat sami: vrátili se do společenství, kde je
možné setkávat s Kristem.
Znovu objevit společenství a
znovu najít své místo v církvi, v místě, kde lze proží-vat společně víru, je
logický důsledek osobního setkání se Vzkříšeným. Mimo společenství se hlásání
evangelia jeví jako šum, kterému se nevěří (Lk 24,22-23). Kdyby Vzkříšený s
nimi během cesty a u stolu nevytvořil společenství, dva učedníci by ho nemohli
objevit živého ani by nenalezli touhu žít společně. Všimněme si dobře: není důležité,
jestli ten, který se do společenství vrací, ji předtím opustil; je však
rozhodující, že se vrátil co nejdříve po té, kdy uviděl Pána. Jen ten, kdo
znovu získá společný život, ví, že s ním byl Vzkříšený, a znovu objeví radost z
toho, že ho slyšel zblízka. (Lk 24,35.32)
Je-li „život společenství s
Bohem a s brat-řími cílem evangelního hlásání“, stává se pro evangelizaci
rozhodující „svědectví společného života, protože ono je zkušeností, která
jako semeno předchází očekávanou skutečnost“i. Je-li „svědectví jedi-nou řečí
schopnou přesvědčit mladé lidi, že ‚Bůh je a že jeho láska dokáže naplnit život‘
(Stanovy SDB, 62), musí se evangelizace starat o „jednotu církve a v církvi,
jednotu, která je evangelním znamením, které žádá pro učedníky, kteří jsou jím
vysláni do světa,“ jako o svůj strategický cíl a „zaměřit na tuto jednotu svou
pozor-nost a elán“ii.
Je tedy třeba se bát
evangelizace, byť by bylo použito sebelepších metod a bez po-chyb těch
nejlepších úmyslů, která by nevycházela z života ve společenství, nebyla nesena vpřed radostí
evangelizátorů a která by evangelizovaným nepředkládala radost z toho, že se
setkali s Kristem ve společenství. Kdyby tomu tak bylo, byla by to
evangelizace, která se nezrodila ze setkání se Vzkříšeným a která z toho ne-může
vyústit do setkání s ním. Ti, kteří viděli Vzkříšeného a kteří s ním jedli, ho
nemohli zadržet, ale znovu získali touhu vrátit se do společenství a vyprávět
zkuše-nost, kterou prožili. To není příčina, ale prověrka zákona křesťanské
existence: kdo ví, že Ježíš je Vzkříšený, a kdo to zvěstuje, prožívá svou zkušenost
společně: „setkání s Ježíšem Kristem ve víře má v církvi své
privilegované místo“
I když musíme uznat, že „přináležitost
mladých k církvi bezprostředně nedosahuje zralosti“, je třeba říct,
že pokud v církvi nežijí, víra evangelizátorů i mladých má vadu. „Chybělo by něco
podstatného, aby mohli žít jako věřící.“ Konečným cílem setkání s Kristem, jeho
záručním listem, je prožívat zkušenost církve a „nechat tak dozrát smysl příslušnosti
ke křesťanskému společenství“
2. Metoda: kráčet společně
Pravděpodobný důvod, proč se
emauzská událost jeví tak aktuální, spočívá v tom, že odpovídá naší duchovní
situaci. Je velmi snadné identifikovat se s těmito učedníky, kteří se před
západem slunce vracejí domů, plní událostí a plní smutku.
Jít zklamaní od Ježíše –
východisko
Byla to spíše niterná osobní
frustrace než samotné události v Jeruzalémě, co bylo na počátku cesty do Emauz:
sklíčenost učed-níků se rodila z beznaděje a zoufalství, které se jich zmocnily
kvůli tomu, jak skončilo jejich dobrodružství s Ježíšem z Nazareta. (Lk
24,17-21) Žili spolu s ním a toto soužití v nich probudilo ty nejlepší naděje: „prorok
mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem“, zdálo se „on je ten,
který má vykoupit Izrael“ (Lk 24,19.21). Místo toho smrt na kříži pohřbi-la všechna
jejich očekávání. Bylo víc než logické, že cítili zmar, cítili se být
oklamá-ni. Právě proto, že jím předtím byli tak vášnivě zaujatí, se nyní cítili
silně zklama-ní poté, co se odehrálo.
Jakoby právě zklamání bylo důvodem
k odchodu učedníků, jakoby únava nahro-maděná za tři roky následování Ježíše a
hořkost z toho, jak to všechno skončilo, je přivedly k tomu, aby opustili společný
život, nám musí posloužit jako napomenutí. Dnes mladí lidé mají málo společného
s těmito učedníky, ale to co je s nimi asi hodně spojuje, je zmaření svých snů,
únava a rozčarování v učednictví; často si myslí, že následovat Ježíše je k ničemu,
nemá cenu: zdá se mrtvý, nepřítomný, nemající význam pro jejich život.
Je čas jít do Emauz. Na cestě,
s jejich úz-kostmi, je vhodná příležitost setkat se s Ježíšem. Nemohou jít však
sami. Mladí lidé potřebují církev, která by se přiblížila jejich problémům a
jejich bezútěšnosti, která by s nimi nejen prožívala jejich cestu a obtíže, ale
také s nimi dokázala vést rozhovor a vzala vážně jejich nejistoty. Jak bude
moci církev reprezentovat vzkříšené-ho Pána, pokud se neprojeví jako ta, která
má starost o jejich záležitosti a o jejich život? „Jít a setkávat se s mladými
tam, kde se nacházejí, nezištně a ochotně je přijímat v našich prostředích,
začít pozorně naslouchat jejich otázkám a aspiracím jsou pro nás prioritními
volbami, které předchá-zejí jakýkoli jiný krok výchovy k víře“ To bylo aspoň
první Ježíšovo rozhodnutí na cestě do Emauz.
Přejít na cestě od
pouhého vědění tolika věcí o Ježíšovi k tomu nechat ho mluvit
Ten neznámý na cestě se jeví,
jako by neměl žádnou potuchu o tom, co se stalo v Jetuzalémě. (Lk 24,17-24) A
tak si od nich nechává všechno vyprávět. Ale vědět tolik věci o Ježíši ještě
nepřivádí učedníky k tomu, aby ho poznali. Znali kérygma, ale
nedospěli k víře. Tolik o něm věděli,
ale nebyli schopni ho vidět kráčet vedle sebe. Tolik věděli o mrtvém, že se jim
nedařilo zahlédnout ho živého. Neznámý se musel hodně namáhat, aby je přivedl k
tomu vidět to, co se stalo, ve světle Božím, podle Písem: a tak při kontemplaci
Boha v Ježí-šově příběhu objevují Boží plán a postupně se jim všechno vysvětluje:
smrt mistra nebyla ani nešťastnou náhodou, ani tragédií, ale Božím plánem
spásy.
Církev musí podobně jako
Kristus rezig-novat na to, aby mladým lidem předkládala liché naděje a falešná
očekávání, a učit je snášet to, co se děje, v nich i kolem nich, a pomáhat jim
porozumět událostem v Božím světle, podle jeho slova. Iluze a falešné naděje,
byť by se snažily o následování Ježíše, nemají budoucnost. Chceme-li, aby se naše
poznání o Kristu stalo Boží radost-nou zvěstí pro mladé lidi, přejeme-li si,
aby všechno, co se stane, bylo setkáním s ním, musíme jeho slovu vrátit roli
svrchovaného průvodce v jejich existenci. Pokud se nám nedaří, aby vnímali svůj
každodenní život v Božím plánu, dokud neslyší jeho hlas ve slovech a
událostech, které se odehrávají kolem nich, ani si nevšimnou jeho ruky v našich
rukou, které jim pomáhají, naše vědomí a znalosti je nepřivedou k poznání Krista.
Toto poznání nemůžeme absolutně zanedbávat. Pokud s nimi nemluvíme a nepřivádíme
je k přesvědčení, že všechno, co se přihodilo, je součástí velkého,
obdi-vuhodného božského plánu, plodem a zkouškou obrovské lásky, jak mohou
mladí pocítit, že jsou milováni Bohem? Aby se nám to podařilo, musíme se stát
jejich společníky v hledání smyslu života a hle-dání Boha.vii Toto je
cesta, v církvi zatím málo využívaná, ale pro mladé lidi velmi naléhavá: bez
znalosti Písma se nezná Kristus.
Přijmout Ježíše do svého
domu jako roz-hodující etapa
Když dorazili do Emauz, učedníci
ještě stále osobně nepoznali Ježíše, nerozpoznali v onom neznámém průvodci Vzkříšeného.
Ve skutečnosti Emauzy nebyly cílem cesty, ale rozhodující etapou. Ježíš, ještě
nepoznaný, je pozván, aby zůstal, bez jediné-ho slova opakuje své gesto: host
v domě druhých, ten, kterému bylo poskytnuto pohostinství, se stává hostitelem.
A jako pán žehná a rozděluje chléb. Eucharistická praxe je mezi již věřícími něčím
samozřejmým pro jeho skutečnou přítomnost.
Dva učedníci z Emauz nepoznali
Pána, když s ním šli společnou cestou a učili se od něj porozumět smyslu
událostí. Pouhé vysvětlování Písma neotevřelo jejich oči, jen zahřálo jejich
srdce (srov. Lk 24,32). Kráčet s Ježíšem a slyšet jeho hlas nebylo dostatečné.
To, co se nepodařilo Ježíši udělat prostřednictvím doprovázení, kon-verzace a
výkladu Božího slova, se dovršu-je eucharistickým gestem: oči ke kontem-placi
se otevírají tam, kde on, byť není dobře poznán, opakuje gesto, které ho lépe
identifikuje (Lk 24,30-31).
Paradigma
Vyprávění z Emauz může být paradigmatem
duchovních biografií našich mladých lidí: dnes nemáme jiný přímý přístup k
Pánu Ježíši než ten, který nám nabízí společenství shromážděné v jeho jménu,
aby požehnalo chléb a rozdílelo ho. Pouze eucharistická paměť může dát do našeho
srdce nejen radost a nadšení, ale také oči, aby viděly Pána, a touhu poznat ho.
Pokud četba Písma, byť pomáhá
rozpoznat Boží plán v každodenním životě a zahřívá srdce, nepřivádí k setkání s
Kristem ve společenství shromážděném kolem eucha-ristického stolu, neslouží k
ničemu.
Není důležité, je-li člověk
unavený nebo zklamaný jako dva učedníci na cestě do Emauz. Když se láme a
rozdílí chléb ve
společenství, Ježíš vystupuje z
anonymity: „křesťanské společenství se nebuduje, pokud nemá za svůj kořen a
základ slavení Eucharistie“ Výchova k víře, která zapomíná či odkládá svátostné
setkání mladých s Kristem, není způsobem, jak ho jistě a účinně nalézt.
Eucharistické slavení je a musí zůstat „pramenem a vrcholem evangelizace“x. Eucharistie je
„pramenem a vrcholem křesťanského života“xi. Je falešnou výmluvou říct, že ne všichni mladí lidé
jsou dostatečně připraveni ke slavení setkání s Ježíšem: protože setkat se s
ním nikdy nebylo důsledkem jejich úsilí ani plodem jejich přání, ale milostí od
Krista, který nechává těm, které miluje, setkat se s ním. Cožpak byli ti z
Emauz dobře připraveni Pána v neznámém průvodci na cestě? V dobrodružství těch
dvou z Emauz na-cházíme rozhodující, na sebe navazující etapy, které je třeba
projít, aby se při výchově mladých lidí k víře udělala velikonoční zkušenost,
která doprovází zrození života ve společenství a apoštolátním svě-dectví. „Dělejme
to všechno podle příkladu Pána a následujme metodu jeho lásky na cestě do
Emauz. Opakujme jeho postoje: buďme v setkáních iniciativní a buďme mladým
blízko. Spolu s nimi se vydávejme na cestu a naslouchejme jim, sdílejme s nimi
jejich úzkosti a aspirace. Trpělivě jim vysvětlujme náročné poselství
evangelia. A zastavujme se s nimi, abychom opa-kovali gesto lámání chleba,
které v nich probouzí žár víry.“xii
Shrnutí
1. Na cestě do
Emauz se Ježíš představu-je učedníkům jako ten, kdo s nimi hovoří.
Přiblížení se k Božímu slovu nelze zredukovat na četbu a porozumění biblickému
textu, ale je cestou k tomu setkat se se vzkříšeným Ježíšem; četba Božího
slova, která by se nestala osobním setkáním, je předurčena k zániku.
2. Na cestě do
Emauz se Ježíš představu-je jako ten, kdo je doprovází během celé
cesty. Aby učedníci otevřeli svou inteli-genci a svá srdce, Ježíš je doprovází
na cestě, i když se vzdalují od společenství, a zajímá se o jejich problémy.
Evangelizátor musí přijmout Ježíšovu metodu za svou: doprovázet na cestě a
sdílet život s těmi, kterým evangelium přináší.
3. Na cestě do
Emauz se Ježíš představu-je jako ten, kdo naslouchá jejich staros-tem a
vysvětluje, co se stalo, přičemž se odvolává na Písma, která hovořila o
něm. Objevit Boží plán ve vlastním životě je cílem četby Písma. Boží plán se
odhaluje, když se nachází smysl toho, co se stalo v Ježíši Kristu.
4. Rozpoznání
Ježíše bylo možné jen v eucharistickém setkání. Četba Slova, která
není prologem k eucharistickému setkání a etapou, která je předchází,
neprospívá víře ani nepřivádí zpět do společen-ství.
don Pascual Chávez
Villanueva
hlavní představený