Téma na březen
„Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne“
3. námět:
Rozvíjení vztahu k Bohu a
náboženského života
Rozjímání nad úryvkem z Písma:
Je vhodné začít
modlitbou před rozjímáním, např.:
Můj Bože, v tichém usebrání se ti klaním. Krátká pomlka.
Je mi líto, že jsem zanedbával životodárné spojení
s tebou; že jsem se ti nesnažil rozumět a proto přestával rozumět. Rozhosti
v mém nitru své odpuštění a svůj veliký pokoj. Otvírej si mě a otevři se
mi. Dovol mi prožívat tvou láskyplnou přítomnost, moudrost i moc. Toužím, abych
byl nyní úplně s tebou, abych tě přijímal a miloval. Amen.
(Nebo jinou
vhodnou ze „zelených modliteb“)
Čtení z Písma:
Jednoho dne se Ježíš
na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků:
„Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“ Odpověděl jim:
„Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť
se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A
odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti
nám. A neuveď nás v pokušení.“
Lk 11,1-4
Zůstaňme v tichu 10-15 min. a poznamenejme si, které slovo
nebo věta je v tuto chvíli pro mě důležitá. Meditaci je dobré podpořit vhodnou
atmosférou (tlumené osvětlení, meditační hudba, …). Kde je to možné, můžeme
v tichu navštívit svátostného Ježíše. Odpočívejme, vypusťme z hlavy
starosti a naslouchejme s důvěrou Božímu hlasu.
Modlitba:
Pane,
jak často je má modlitba jen plněním náboženské povinnosti, bezmyšlenkovitá a prázdná. Často se bojím
zůstat v tichu a slyšet hlas svědomí. Kolikrát si po mši svaté uvědomím,
že nemám ponětí, o čem bylo evangelium. Přesto mě, Pane, přijímáš i takového a
neustále čekáš. Prosím Tě, pomáhej mi, abych dokázal být takový, jakým mě chceš
mít a šel tam, kam mě posíláš. Amen.
Úvodní aktivita:
Můj strom života.
Každý nakreslí sám sebe jako strom, který má kořeny, kmen a
korunu. Kdo chce, může ostatním sdělit, jaký strom nakreslil, co ho k tomu
vedlo a proč nějakou část nakreslil právě tak. Pak vepisujeme do jednotlivých
částí odpovědi na otázky:
- kořeny: Co považuji za své kořeny?
- kmen: Co mě nese? Co mě napřimuje?
Na co jsem hrdý? O koho nebo o co se mohu v životě opřít?
- koruna: Kam směřuji? Co všechno
bych chtěl(a)? Po čem toužím? Jaké
plody chci přinést?
Potom se
pokusíme do svého obrázku doplnit slovo „Bůh“. Svou volbu zdůvodníme.
Vlastní námět:
Křesťanská modlitba je vztahem
smlouvy mezi Bohem a člověkem v Kristu. Je to činnost Boha a člověka;
vyvěrá z Ducha svatého a z nás, je zcela zaměřena k Otci ve
spojení s lidskou vůlí Božího Syna, který se stal člověkem. (KKC 2564)
Bůh volá člověka jako první. Ať
už člověk zapomene na svého Stvořitele nebo se skrývá daleko od jeho tváře, ať
už se honí za svými modlami, anebo obviňuje božství, že ho opustilo, živý a
pravý Bůh volá neúnavně každého člověka k tajemnému setkání
v modlitbě. (KKC 2567)
Vztah není něco jednou provždy dané, ale je potřeba jej
neustále oživovat a prohlubovat, jinak se ztratí. Tak je také potřeba znovu a
znovu obnovovat svůj vztah s Kristem a Církví.
K nám křesťanům se Bůh přiblížil v Ježíši Kristu,
setkáváme se s ním ve svátostech
a proto se máme šanci stát svatými. Podstata svatosti nespočívá v tom, že
konáme dobré skutky, že jsme „dobří lidé“, ale v tom, že jsme sjednoceni
s Bohem. Abychom toto sjednocení mohli prožít, je potřeba Bohu věnovat
čas. Musíme se dokázat vrátit jistým způsobem do dětských let, kdy jsme si dokázali
hrát. Čas, který věnujeme Bohu, můžeme nazvat modlitbou, ať už při ní děláme
cokoliv. Máme to však dělat opravdově, tak, jako když si děti hrají
s hračkami.
Někdo prožívá náboženství jen jako pojištění proti požáru.
Co kdyby náhodou bylo něco
z křesťanského učení pravda, co kdyby opravdu existoval život věčný? Je to
sice plýtvání časem, ale přesto jsou pořád kostely naplněny lidmi, kteří asi
ani v kostele být nechtějí. Chodí pozdě, odcházejí nejdřív a mezitím stihnou probrat se sousedem
„nejdůležitější“ události dne. Zapojit do liturgie se nechtějí, společenství
nepotřebují. Ke svátostem nepřistupují.
Kdysi takové lidi jeden moudrý kněz přirovnal ke svatebním
hostům, kteří z nepatřičné ohleduplnosti odmítají účastnit se svatební hostiny.
Mnozí nevěřící pak argumentují: „Proč máme chodit do kostela
s lidmi, jejichž největší starostí je pomluvit sousedku a zkritizovat
souseda?“
Často jim musíme dát za pravdu. Ne za ty druhé, ale za sebe.
Jak to, že je na mně víra tak málo znát, proč tak snadno podléhám svým slabostem,
proč tak rád kritizuji druhé?
Kde je příliš kritiky, nezbývá místo pro lásku. Ale toužím
ještě po Lásce? Proč vlastně chodím do kostela?
A jak prožívá svou víru salesián spolupracovník:
Salesiáni spolupracovníci jsou
přesvědčeni, že bez spojení s Ježíšem Kristem nemohou udělat nic. Vzývají Ducha
svatého, který jim den co den dává světlo a sílu. Jejich modlitba je prostá a
plná důvěry, radostná a tvořivá, proniknutá apoštolským nadšením, spojená se
životem, ve který přechází.
Salesiáni spolupracovníci posiluji svůj život
modlitby tím, že čerpají z duchovních zdrojů, které nabízí Církev,
Sdružení a salesiánská rodina. Aktivně
se účastní liturgie a váží si těch způsobů lidové zbožnosti, které mohou
obohatit jejich duchovní život. (S 25 §1)
Svou víru posilují svátostným životem.
V Eucharistii nacházejí posilu pro svou apoštolskou lásku. Ve svátosti
smíření se setkávají s milosrdenstvím Otce, které dává jejich životu charakter
stálé a dynamické konverze a pomáhá jim růst ve schopnosti odpouštět. (S 25 §2)
Svůj vnitřní a apoštolátní život rovněž posilují
duchovními aktivitami, které plánuje Sdružení.(S 25 §3)
Salesiáni spolupracovníci posilují
svůj duchovní život svátostmi, každodenním rozhovorem s Pánem a pomocí
lectio divina (četbou Písma svatého). (P 12 §1)
Slaví salesiánské svátky. (P 12 §2)
Účastní se každoročních duchovních
cvičení a duchovních obnov, které nabízí Sdružení, nebo podobných iniciativ
Církve. (P 12 §3)
Oceňují duchovní doprovázení, které vykonávají salesiáni
(řeholníci, řeholnice a laici). (P 12 §4)
Témata k zamyšlení a povídání:
- Jak bych definoval své křesťanství?
- Čím je pro mě návštěva bohoslužeb?
- Jak prožívám svátostný život?
- Jsem ochotný se zapojit do života farnosti, Církve i
společenství právě tam, kde je to zrovna potřeba?
- Nebo mám dost svých vlastních povinností a starostí?
- Jaký je můj vztah k samotě, tichu, rozjímání, modlitbě
růžence?
- Jsou pro mě DC povinností nebo potřebou?
- Jak často sáhnu po Bibli a jiné „duchovní literatuře“?
- Mám úctu k tradičním křesťanským hodnotám, nepohrdám
lidovou zbožností?
- Jsem schopný prosté modlitby?
- Žiji ve spojení s Bohem nebo dělím svůj život na nedělní
a všední?
Aktivita 2:
Vidíme jen část překrásného obrazu. Rozdělíme se do několika skupin a
podle počtu skupin připravíme obrázky. Každá skupina bude mít za úkol podle
malého čtverce v papíru poznat, co na obrázku může být. Obrázky si vyměňujeme
a své odhady zapisujeme.
Příprava obrázku: do průhledné eurosložky vložíme obrázek,
na něj přidáme neprůhledný papír s vystřiženým čtverečkem - „okýnkem“.
Poznáte, co to je, když vidíte jen část? Na závěr porovnáme
výsledky a obrázky vyjmeme ze složek. Člověk vidí jen nepatrnou část velkého
Božího díla a podle toho usuzuje, jaké v sobě má souvislosti,
zákonitosti. Ve svých odhadech se
často mýlí.
Závěr:
Můžeme se podělit o dojmy z obrázků, o to, kolikrát byl
náš odhad správný a kolikrát jsme byli úplně mimo. Neděláme i v životě předčasné
závěry na základě nedostatečných informací?
Modlitba:
Můžeme si ve chvíli ticha uvědomit, jak často jsme i my byli
se svým soudem brzy hotovi - možná jsme tak i někomu ublížili...
Nechápeme, proč nás Bůh někdy nevyslyší, vždyť my přece
„nejlépe víme“, co je pro nás nejlepší.
Prosme o pokoru, trpělivost a důvěru v Boží vedení a o
přímluvu Panny Marie.
Něco pro potěchu duše:
Mnozí lidé životem jen tak lehce proplouvají, aniž by se
zamysleli nad tím, jak žít. Křesťan by měl svým způsobem také životem
proplouvat. Lehkost mu může dát vědomí Boží blízkosti v modlitbě, ve svátostech,
v konání dobra. Současně však nesmí zapomenout na odpovědnost a neopakovatelnou
důležitost každého okamžiku.
Kdysi se setkaly dvě
významné osobnosti vědeckého a filmového světa – Albert Einstein a Charlie
Chaplin. Velký fyzik říká legendě komiků: „Víte, co na vašem umění nejvíce
obdivuji? Každý je možná neuznává, ale celý svět mu rozumí.“ „Mě zase
fascinuje“, říká Chaplin, „že vaší teorii relativity nikdo nerozumí, ale celý
svět ji uznává.“
Člověk se stává skutečným apoštolem, když v sobě
začne spojovat přístup jak Einsteina, tak Chaplina. Po vzoru velkého fyzika
bychom měli vědět, čemu jsme uvěřili, i když druzí tomu rozumět nebudou a my
jim to často nedokážeme ani smysluplně vysvětlit, a po vzoru velkého komika se
nesmíme bát toho, že nebudeme uznáváni a že budeme tomuto světu pro své jednání k smíchu. Konec konců,
kdo jiný může říci králi pravdu do očí, než jeho šašek? A právě této pravdě,
pravdě záchrany a štěstí každého člověka, má být zasvěcen život křesťana.
Jeden mistr svolal své
žáky a zeptal se jich: „Kde je počátek, pramen modlitby?“
První mu odpověděl: „V
potřebě člověka.“ Druhý řekl: „V radosti, když mé srdce jásá, duše uniká
ze skořápky mých starostí a mého strachu a stoupá vzhůru k Bohu.“ A třetí:
„Modlitba potřebuje ticho. Když se celý zklidním, Bůh může začít mluvit.“
A mistr jim na to
řekl: „Všichni jste odpověděli správně. Ale přesto je tu ještě moment, který
předchází všemu, co jste řekli. Modlitba začíná v Bohu samotném. Je to on,
kdo ji začíná, ne my.“
Úkol na měsíc:
Budu se učit důvěřovat těm, kdo mohou mít širší rozhled, hlavně Bohu.