Téma na říjen
„Hoďte všechnu starost na Pána, všechno je v jeho plánu
spásy“
8. námět:
Přijímání utrpení a
protivenství
Rozjímání nad úryvkem z Písma:
Je vhodné začít
modlitbou před rozjímáním, např.:
Můj Bože, v tichém usebrání se ti klaním. Krátká pomlka.
Je mi líto, že jsem zanedbával životodárné spojení
s tebou; že jsem se ti nesnažil rozumět a proto přestával rozumět. Rozhosti
v mém nitru své odpuštění a svůj veliký pokoj. Otvírej si mě a otevři se
mi. Dovol mi prožívat tvou láskyplnou přítomnost, moudrost i moc. Toužím, abych
byl nyní úplně s tebou, abych tě přijímal a miloval. Amen.
(Nebo jinou
vhodnou ze „zelených modliteb“)
Čtení z Písma:
Ježíš si zavolal lidi
i své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj
kříž a následuje mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo
však svůj život pro mě a pro evangelium
ztratí, zachrání si ho. Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale
ztratí svou duši? Neboť jakou dá člověk náhradu za svou duši? Kdo by se však styděl za mě a za má slova před tímto nevěrným a hříšným pokolením, za
toho se bude stydět také Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými
anděly.“
Mk 8,34-38
Zůstaňme v tichu 10-15 min. a poznamenejme si, které slovo
nebo věta je v tuto chvíli pro mě důležitá. Meditaci je dobré podpořit vhodnou
atmosférou (tlumené osvětlení, meditační hudba, …). Kde je to možné, můžeme
v tichu navštívit svátostného Ježíše. Odpočívejme, vypusťme z hlavy
starosti a naslouchejme s důvěrou Božímu hlasu.
Modlitba:
Pane, někdy prožíváme chvíle, kdy se nedokážeme podívat
dopředu. Máme pocit, že neodpovídáš na naše modlitby, neslyšíš naše nářky. Cítíme se opuštěni a osamoceni. Přesto nad
námi bdíš v každém okamžiku našeho života. Posiluj naši naději, že
prohlédneme a zase uvidíme tvé světlo. Amen.
Úvodní
aktivita:
Přineseme velký kámen, který si mezi sebou podáváme. Ten,
kdo drží kámen, odpovídá na otázku:
- Co ti kámen připomíná z toho,
co jsi v posledních dnech prožil?
- Co ti kámen připomíná
z událostí Ježíšova utrpení a ukřižování?
Položíme kámen doprostřed stolu na černý šátek. Bude
připomínat kámen, který byl
přivalený na Ježíšův hrob.
Ježíš přijal utrpení a smrt. Ví, co znamená beznaděj, černá
díra, nemít žádné vyhlídky, dojít až na konec cesty. I jeho učedníci vycházeli
k Ježíšovu hrobu bez naděje, ale vrátili se s nadějí. Ani místo
samotné, ani fakt, že Ježíš zemřel, se nezměnily. Setkání s Ježíšem však
změnilo úhel pohledu na věc. Situace, která ještě před chvílí byla beznadějná a
beze smyslu, se mění v situaci plnou naděje, budoucnosti a nových plánů.
Vlastní námět:
Každá radost a každé utrpení, každá událost a každá potřeba
může být pohnutkou pro díkůvzdání, které tím, že se podílí na Kristově
díkůvzdání, má naplňovat celý život: „Ve všech životních podmínkách děkujte
Bohu.“ (KKC 2648)
Cesta víry je cesta radostná, vždyť věříme,
že za nás Kristus zemřel, ale také vstal z mrtvých.
„Neboť Kristus za nás splatil věčnému Otci
dluh Adamův a svou krví z lásky prolitou zrušil dlužní úpis dávného
hříchu… Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův, který Kristus zahladil svou smrtí. Ó
šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“ (Exsultet).
Kristus vzal na sebe hříchy nás všech a
vydal sebe jako největší oběť, která nemůže být žádnou jinou obětí překonána.
Bůh nepotřebuje naše oběti, ale chce po nás lásku a milosrdenství.
Přesto se každý z nás potkává s utrpením, bolestí,
nemocí, strachem, ztrátou někoho blízkého, těžkostmi, se kterými si neví rady.
Pak se často ptá: „Proč mlčíš, Pane?“
Mnoho svatých také zakoušelo „vzdáleného a mlčícího Boha“,
pocit osamocenosti.
Každé protivenství, které nás potká, má však hlubší smysl.
Někdy pro nás naprosto nečitelný (v daném okamžiku), jindy ten smysl nalezneme.
Každý boj sám se sebou má za cíl nás posunout dál, vrátit na správnou cestu.
Mnohé z toho, co jsme ztratili, nepotřebujeme nebo by se nám to mohlo stát překážkou ke spáse.
Mnohému nerozumíme, mnohé nechápeme. Ale i naše těžkosti
mohou být požehnáním, když je s láskou nabídneme Bohu, aby je proměnil.
Tak jako proměnil potupnou Ježíšovu smrt ve slavné vítězství, může proměnit i
naši bolest v jásot. Kdy a jak, to ví jen On sám. V Božím řádu není
nic beze smyslu. Bůh možná dopouští, ale nikdy neopouští.
Na zdech našich chrámů najdeme čtrnáct
zastavení křížové cesty. Je to cesta, jak se stát dobrým křesťanem, a tím pádem
dobrým manželem, manželkou, učitelem, manažerem či uklízečkou. Cesta, která
vede ke svatosti. Jeden aforismus říká: „Křesťan
není ten, který sedí a pláče, ale ten, který pláče a jde.“
Na těžkosti
se pamatuje i v našich stanovách a pravidlech:
Při rozmanitosti situací a úkolů salesiáni spolupracovníci
přinášejí do Sdružení svůj vlastní cenný příspěvek. Všichni jsou povoláni
účastnit se různými způsoby na životě Sdružení:
- ti, kteří nemohou vykonávat žádnou činnost, posilňují výchovnou činnost a apoštolát všech
obětováním svého utrpení a modlitbou; (P7 §2)
Jejich činnost je provázena
kontemplací, která je nutí hledat a poznávat tajemství Boží přítomnosti
v každodenním životě a Kristovu tvář v jejich bratřích a sestrách.
Proto s klidem přijímají těžkosti života, jeho radosti i utrpení, přijímají též kříž, který apoštolát doprovází. (P11 §2)
Velkým
požehnáním pro naše společenství jsou proto nemocní nebo staří členové
Sdružení, kteří svou nemohoucností naplňují apoštolát modlitby.
Témata k zamyšlení a povídání:
- Jak já snáším utrpení každodenního života: reptáním, bojem
nebo přijetím vědomí, že nejsem schopný pochopit to, co mě přesahuje?
- Pochopil
jsem někdy smysl svých těžkostí? Kam mě to posunulo?
- Umím
nabídnout své těžkosti za někoho druhého?
- Jsem
si vědom pokladu v našich nemocných a nemohoucích bratrech a sestrách?
- Nesnižuji
trápení někoho jiného?
- Jak
jsem se dokázal vyrovnat s životní bolestí?
- Netrpím
životními fobiemi (strach z nemoci, smrti, opuštěnosti, ztráty něčeho nebo
někoho, budoucnosti, …)?
- Pokud
si přiznám, že ano, kde hledám sílu?
- Jsem
schopný vidět v těžkostech Boží nástroj ke své spáse?
- Nebo
si na potkání stěžuji?
- Umím
opustit svou představu o štěstí?
Závěr:
Snažme se předejít prázdnému teoretizování a vytvořme
takovou atmosféru, abychom se dokázali sdílet i o nejvnitřnější prožitky. I
cizí zkušenost může naši víru obohatit a posílit.
Modlitba:
Svěřme své těžkosti Bohu a poděkujme za světlo víry, pomocí
kterého jim můžeme čelit. Obraťme se o pomoc k Panně Marii, která, ač
mnoha věcem nerozuměla, uchovávala je v srdci a rozmýšlela nad nimi.
Něco pro potěchu duše:
Starý, moudrý kněz rozjímá nad svým životem, který mu
připomíná cestu pouští. Že poušť není jen jednotvárný písek, ale má své
netušené krásy, ví jen on sám.
Když se ohlédne za sebe, vidí dvoje stopy vedoucí vedle sebe
v písku. Ví, že jedny z nich – bloudící, dupající, přešlapující,
jednou hluboké a jindy plytké – jsou stopy jeho. Vidí důležité okamžiky svého
života: když se rozhodoval pro kněžství, tvoří jeho stopy udupanou plošinku,
protože přešlapoval dlouho na místě a bál se vykročit dál; když dostal jako
mladý kněz svou první farnost, nejsou jeho stopy téměř vidět, jako by letěl
životem na křídlech. Zato teď už jsou stářím a nemocí hluboké a vrávoravé. Ale
téměř celou dobu je provází jako rovná, pravidelná dvojitá niť druhý pár stop –
stop Božích. Kněz se ohlíží…, vzpomíná. Vzpomíná a rozjímá. Ale nerozumí jedné
věci. V několika málo okamžicích se jedny stopy ztratily. A byly to chvíle
nejtěžší. Chvíle, kdy se naposledy loučil se svou maminkou, chvíle, kdy těžce
pochyboval o svém kněžství, chvíle, kdy byl sám a nemocný.
„Pane, kde jsi tehdy byl, vždyť jsem tě tolik potřeboval a
tys mě nechal samotného. A já po tobě nikdy netoužil víc...“, tak zní jeho
modlitba. A najednou pochopí. Ten osamocený pár hlubokých, pravidelných stop nejsou
stopy jeho. Jsou to stopy Boží. Tehdy jej Bůh neopustil, ale když nemohl jít
sám, vzal do ho své náruče a notný kus cesty nesl.